Nejstarší historické zprávy
Použito publikace Rudolf Krajíc a spol.: Dům pasíře Prokopa v Táboře (Archeologický výzkum odpadní jímky v domě čp. 220)
Nejstarší historické zprávy k domu č.p. 220 jsou dochovány z počátku 16. stol. Části domu jsou však patrně ještě starší, kamenné partie některých zdí jakož i pod domem se rozkládající rozsáhlé sklepy vykazují stavební prvky z gotického období, tj. ze století 15. Pro svůj historický význam byl proto prohlášen za národní kulturní památku.
V roce 1521 vlastnil dům pasíř Prokop, který ho v roce 1526 prodal za 230 kop míš. Krejčímu Janu Chmelovi. Domu se nevyhnul jeden z nejničivějších požár0ů v roce 1532 a ani další z roku 1559. Proto nový majitel perkmistr Hor Ratibořských Kryštof Mauerkirchner v roce 1565 dům přestavěl. Z této doby se také zachovala převážná část historické domovní zástavby. Pro nás je důležitá zpráva z roku 1708, kdy došlo k dalším stavebním úpravám, majitel domu Jiří Pauš žádal o povolení „aby směl pozadu druhý pilíř stavěti a skrze něj secces (suchý záchod) dolů vésti neb dosud secces byl jen dole“. Právě zde totiž probíhal historický výzkum z roku 1993 vedený PhDr. Rudolfem Krajícem, CSc. (viz dále).
V následujících letech dům střídal majitele (prodejem, dědictvím), a stačilo málo, aby dům zde již dávno nebyl. Přestože k hlavním přednostem domu po staletí patřila jeho poloha – na hlavní komunikaci těsně u náměstí - stalo se mu toto umístění téměř osudným. Ve čtyřicátých letech 19. stol. vedly totiž snahy o vyřešení složité dopravní situace v centru města tak daleko, že bylo uvažováno o rozšíření vjezdu na náměstí na úkor stávajících domů čp. 220 a sousedního čp.12. Tuto myšlenku prosazoval především nový krajský hejtman František Nagel, který považoval zbourání obou domů se zdůvodněním, že „vyústění Pražské ulice do náměstí jest nejtěžší bod pro celou vozbu v krajském městě“. Díky tomu, že odkoupení domů nebylo ani po několikaletých složitých jednáních realizováno, zůstaly oba historicky cenné objekty zachovány až do současné doby.
Architektonická podoba domu
Poloha dvoupatrového řadového domu je hlavním průčelím orientovaná do Pražské ulice. Dnes je z této strany vchod do kavárny – cukrárny v přízemí. Nejvýraznějším prvkem je první patro domu, vystupující z plochy průčelí arkýřem zaujímajícím téměř celou šířku domu. Arkýř spočívá na čtyřech konzolách, jejichž provedení má slohový vztah k renesanci a patrně tedy souvisí s výstavbou domu v roce 1656. Další dominantou uličního průčelí je domovní štít, který je prolomen třemi lichými arkádami s oválným a polokruhovým záklenkem, na hraně s okosením, které vyznívá jako projev gotické tradice. Je pravděpodobné , že průčelí bylo v renesanci členěné sgrafitem.
Když vstoupíte z Pražské ulice do dnešní kavárny, ozřejmí se vám přízemní dispozice domu. Tyto reprezentativní prostory, stejně jako první patro s vnitřním členěním, vznikly v souvislosti s již zmíněnou výstavbou domu v roce 1655. V přední části byla síň, klenutá výsečovou renesanční hřebínkovou klenbou na střední asymetricky umístěný sloup. Vzadu vpravo se nacházel průchod, na síň navazující. Vlevo byla patrně černá kuchyně, za níž bylo schodiště.
Pod domem se rozkládají rozsáhlé sklepy. Tato část bude v brzké době rekonstruována a pro návštěvníky pensionu i ostatní zpřístupněna. První podzemní podlaží dosahovalo hloubky 3 m pod současným povrchem. Jeho hlavní sklepní prostor představuje dvoulodí, klenuté valenými výsečovými cihelnými klenbami na střední pilíř. Úroveň druhého suterénního podlaží zasahuje do hloubky téměř 7 m a tvoří ho složitý systém chodeb, který se nachází nejen pod hlavním sklepem, ale vybíhá i pod Pražskou ulici. Sklepy poskytovaly obyvatelům rozsáhlé prostory pro ukládání potravin (stálá roční teplota je kolem 12oC) i pro skladování nejrůznějších věcí. Stavebně historickým průzkumem byly v prostoru obou podzemních podlaží prokázány stavební pozůstatky z gotického období.
Život v domě čp. 220 ve středověku
Při stavebních úpravách v listopadu 1993 byla v severovýchodním rohu sklepa objevena odpadní jímka, zahloubená do syenitového podloží a ve třech obvodových zdech vystavena z lomových kamenů. Při budování domu zde bylo umístěno hygienické zázemí (záchod – „secces“), které se nacházelo v přízemí a sahalo do hloubky 850 cm. Tady nastal ráj pro archeology, jímku, tesanou ve spodní části ve skále do úrovně prvního suterénu, tvořily odpadní vrstvy, převážně fekálního charakteru, které obsahovaly historické nálezy od druhé pol. 15. stol. až do nejmladší ze 17. stol.
Na základě archeologických nálezů z jímky domu 220 (a analogických nálezů z jiných míst) lze rekonstruovat život ve středověkém městě. Problematice hygienických poměrů a norem ve středověkých a raně novověkých městech je věnována rozsáhlá literatura. zaměřená na historickou každodennost.
Hospodaření s vodou a likvidace odpadů patřily k tíživým problémům každodenního života ve středověkých městech. Až do doby, kdy byly budovány trativodní sítě, si obyvatelé jednotlivých domů zajišťovali vodu převážně z vlastních zdrojů, tj.kopáním studní či cisteren na vlastních pozemcích. Zásobování užitkovou a pitnou vodou však bezprostředně souviselo s hygienou a provozem domácností, neboť nebývalo výjimkou, že problém vody odpadní, fekálií, tekutých i pevných odpadů, byl řešen obdobně, tj. shromažďováním v jamách, jímkách apod., které se často nacházely od zdrojů užitkové vody nedaleko. Běžným bylo též hromadění řemeslnických (řezníci, barvíři, koželuzi ad.) i domovních odpadů před domy, ve veřejných prostranstvích apod.
Tam se také pohybovala domácí zvířata, např. drůbež, vepři, kozy ap. Četné jsou např. nálezy kosterních zbytků prasete domácího, to svědčí o velké oblibě a spotřebě vepřového masa, prasata se chovala v téměř každém městském domě. Definitivně vzal za své mýtus o jejich pastvě v dubových hájích jako jediném zdroji obživy. Prasata bývalo dokonce zvykem pouštět na ulice, proto se obecní nařízení snažila o limitování jejich počtu, např. v Hamburku bylo v roce 1476 povoleno každému měšťanovi vlastnit prasat nejvýše šest.
Nežádoucí produkty a splašky byly ve městech často sváděny jednoduchými systémy (rýhy podél domu, soutky) do nejbližších vodotečí. Díky těmto nedostatečně řešeným problémům byla města zamořována nejen zápachem z hromaděných a rozkládajících se zbytků stravy, fekálií, zvířecích exkrementů a řemeslnických odpadů, ale často docházelo i ke kontaminaci užitkové vody, používané ke konzumaci a provozu domácností. Pro první polovinu 15. stol. je např. dochováno dolnorakouské nařízení, že se pod pokutou 12 feniků nesmějí na veřejné prostranství vyhazovat popel, mrtvé kočky apod. Nejen bezprostřední kontakt s hromaděnými odpady, ale i zprostředkovaně, např. prosakováním do půdy a vodních zdrojů, způsobovalo onemocnění a zdravotní problémy, které často přesahovaly okruh rodiny a stávaly se problémem širokého okolí. Docházelo k vytváření tzv. infekčního řetězce, nezřídka právě v linii "studna-člověk-jímka-studna-člověk", který mohl vyvolávat epidemické šíření tyfových, střevních ad. chorob.
K základním nařízením (jež ovšem nebyla často dodržována) patřilo to, aby byly fekálie vybírány a odváženy (např. městským rasem), dříve než "z jámy přetékaly", aby byly latríny vykopány aspoň půldruhého lokte od zdi a vyzděny na dvě cihly "aby se žádná nečistota do domu souseda netáhla". Někdy sloužil pro obyvatele domu, ale i dvou i tří, tzv. prévet - záchod arkýřového tvaru na krakorcích, s kruhovým otvorem v kamenném sedadle s přímým odpadem podél zdi k patě domu... Vedle prévetů, případně jednoduchých nadzemních krytých lavic, zřizovaných nad fekálními jamami, nebylo ještě v 16. stol. výjimkou, že lidé "chodili na dvůr i v zimě anebo konali své potřeby do nádob, které vylévali do žlabů nebo přímo z oken do dvora či ulice".
Dům odkrývá své tajemství - konečně poklad
Během první poloviny 15. stol. se ale již objevil i nový typ latríny, jíž jsme svědkem právě v domě čp. 220. Záchody se nyní objevují uvnitř domů a jsou vyzděnými šachtami propojovány s jámami, nacházejícími se pod úrovní sklepů. Bývaly pečlivě vyměřeny, obezděny lomovými kameny a nahoře klenutě uzavřeny. Tento způsob uzavření umožňoval co nejvíce zamezit šíření zápachu. Byl to nepochybně pokrok v městské hygieně. Původně však mohlo jít o funkčně odlišný objekt - např. cisternu (studnu), neboť na dně jímky byl vybudován boční prostor, který měl charakter klasického táborského středověkého lochu, boční rozšíření zde mělo při světlosti 160 - 180 cm délku 250 cm. Je i pravděpodobné, že zde na kratší dobu došlo k využití bočního rozšíření jako skrýše. Na to ukazuje i v "lochu" nalezený depot cca 300 stříbrných mincí v nádobě na podlaze u u jedné z bočních stěn, která patrně byla přepažena, aby sem nepronikl odpad. U zadní stěny lochu bylo nalezeno koště a několik celých nádob (koflíky, poklice). Přestože je pro nás dnes obtížné pochopit smysl a způsob provozování takového provizorního úkrytu, zdá se naznačené využití jako možné, a to i s ohledem na dochované zprávy o nejrůznějších sklepních schránkách a úkrytech přímo v podzemí táborských domů. Na základě dochované nálezové situace se lze domnívat, že poté co byl dům v roce 1523 oasířem Prokopem prodán, nedošlo z nám neznámých důvodů k vyzvednutí mincovního depotu. Je do určité míry překvapením, že oproti známým historiským dokladům o čištění jímek, vybírání a odvážení odpadů, k tomuto s největší pravděpodobností u jímky v čp. 220 nedošlo.
Čeština
English
Deutsch